Žichovice
ObecŽichovice
rozšířené vyhledávání

Rod Klostermannů na Šumavě


Šumavské povídky a romány Karla Klostermanna nabízejí čtenáři nejen obraz přírody a lidí, ale svojí zasvěceností a osobním zaujetím autorovým dokazují i jeho pokrevní svazky s lidmi a místy na Šumavě. Spisovatel v řadě svých prací čerpá náměty i z prostředí svého rodu. Tak v románu „Skláři“ je zachycena rodina autorovy matky a objevuje se zde i otec. Román „Kam spějí děti“ je téměř kronikou hrádecké větve jeho rodu. Často se dosud uvádí, že Klostermannové přišli na Šumavu odněkud z Porýní a před koncem 17. století se usadili na panství královského horního města Kašperské Hory, na Horské Kvildě. Skutečností je, že tam od tohoto času žila rodina Klostermannů, jejímž přímým potomkem byl i spisovatel Karel Klostermann. Začněme tedy svoje putování po stopách jejich rodu odtud.

Kdo se chce projít z Horské Kvildy na Zlatou Studnu, odbočí ze státní silnice Kvilda-Svojše na turisticky značenou lesní silničku, stoupající vzhůru lesem na Zlatou Studnu. Většinou neví, že těsně za mostkem přes potůček ze Zhůřských slatí, nad jeho pravým břehem stával horský statek se zvoničkou na střeše nazývaný „U Daniele“ neboli místně Danielhof, kde  po několik generací žili Klostermannové. Statek po válce podlehl náporu nových časů a můžeme se na něj podívat jen na nějaké staré pohlednici nebo ve Stehlíkově „Zemi zamyšlené“, kde ho autor zvěčnil drobnou kresbičkou. Jméno získal po Danielu Klostermannovi. Ten na Horskou Kvildu ovšem nepřišel z Porýní. V roce 1670 tuto usedlost koupil od magistrátu Kašperských Hor jistý Gregor Klostermann z Rejštejna. V tom čase byl statek opuštěný. Podle místního podání na něm v průběhu třicetileté války přežil jediný jeho obyvatel morovou nákazu. Gregor Klostermann z Rejštejna byl pravděpodobně otec Daniela Klostermanna, který se zde v roce 1687 oženil. Žádné jiné písemné doklady o něm nebyly dosud objeveny. Z pojmenování statku vyplývá, že tento Daniel byl prvým hospodářem obnovené usedlosti. Klostermannové pak hospodařili na Danielhofu nejméně do poloviny 19. století, protože spisovatel vzpomíná svoji návštěvu u příbuzných na tomto statku v roce 1857.
V okolí svého statku na Horské Kvildě se pak usazovali početní potomci Daniela Klostermanna a žili tam až do roku 1945. Tehdy to bylo patnáct rodin, z toho devět  rodin jako majitelé vlastních usedlostí. Například švec Rudolf Klosterman z čp. 4. Při svážení dřeva na saních utrpěl tříštivou zlomeninu stehenní kosti. Před amputací ho zachránil místní léčitel „Boarichter-Karl“, pravým jménem Karel Weisshäupel. Rudolfova noha však potom zůstala kratší. V čp.68 žili Kilián a Hermína Klostermannovi, oba krejčovali. V místní hasičské kapele hrál na trumpetu Václav Klostermann z čp.12  a jeho syn Karel na buben. Na Kvildě žilo v téže době pět rodin Klostermannů, všichni jako majitelé vlastních usedlostí. Josef Klostermann z čp. 47 na Hamerských Domkách byl prvním předsedou DTJ, založené v roce 1924 v rámci německé sociálně demokratické strany. Se synem Františkem hrál ve vyhlášené místní kapele Annamichl. Lukáš Klostermann z čp. 35 byl pokladníkem místního sdružení papírenských dělníků a v letech 1919–1925 také členem obecního zastupitelstva Kvildy za sociálně demokratickou stranu. Rodiny Klostermannů žily na Vydřích Domkách v čp. 96 a 167.
V okolí Horské Kvildy žili Klostermannové také na Ranklově u Zlaté Studny. Tam žil Matyáš Klostermann. Jeho manželka Františka byla dcerou sklářského dělníka Josefa Hoffmanna ze Zlaté Studny. Přivedli na svět devět dětí a hned ten prvorozený, pojmenovaný po otci Josef, narozený 16. ledna 1819, se stal téměř legendární postavou Šumavy. Pepíček totiž rostl a rostl a neuplynulo ani dvacet roků a byl zde 210 cm vysoký obr, silák, dobrák a slušný a pracovitý člověk, Rankelský Sepp. Brzy převzal otcův statek a dobře se postaral o všechny své sourozence.          
Ranklov stál na pláni mezi Churáňovským vrchem a Horskou Kvildou. To je jedna z nejdrsnějších oblastí Šumavy. V nadmořské výšce kolem 1100 m jsou zde rozsáhlé slatě Zhůřská, Traxlerská, Kikerecká a Mezilesní. Na malém kousku trochu pevnější půdy, nedaleko Kikerecké slatě žil Sepp Klostermann. Jeho usedlost měla staré právo pastvy dobytka v okolních lesích Kašperských Hor. Přesto Seppa samotné hospodaření uživit nemohlo. Pilně tedy povozničil. Se svým volským potahem vozil pro sklárnu na Zlaté Studni dříví a křemen. Po polomech v roce 1870 a následné broučkové kalamitě vozil dříví dolů k Otavě. Přes poctivou a usilovnou práci a velmi střídmý způsob života podlehl tlaku „Horských pánů“ a svůj statek jim prodal. Koncem sedmdesátých let koupil na Stachách v osadě Jáchymov bývalou Hercíkovu chalupu čp.132 a vedle malého zemědělství si přivydělával  výrobou dřeváků a šindelů. Byl tam ale velmi nešťastný. S novým prostředím se nedokázal sžít mj. proto, že tam žili převážně česky mluvící lidé a Sepp česky neuměl ani slovo. Nerozuměl českému kázání ve stašském kostele a chodil proto na bohoslužby i kázání až do Nicova. Jeho manželka, rozená Krickelová ze Zhůří, byla o mnoho let mladší. Vypráví se, že ji mladý Sepp poprvé zahlédl když byla jako nemluvně v kolébce a prohlásil, že si na ni počká. Měli čtyři syny a čtyři dcery a všechny vzorně vychovali.
Sepp Klostermann byl velmi skromný a spořivý člověk. Měl velmi dobré zdraví a prý nikdy nepotřeboval lékaře. Oblékal se velmi prostě, ale důstojně. Nosil černý kabát i kalhoty a černý klobouk se širokým okrajem. S mohutnou postavou kontrastoval jeho chlapecky jasný, vysoký hlas. Měl dobráckou povahu a rozuměl i žertu. Své mimořádné síly nikdy nezneužil a jen velmi výjimečně předvedl pro obveselení sousedů nějaký silácký kousek. Byl velmi klidný. Pokud se ho ale někomu podařilo rozhněvat, se zlou se potázal. Lidé se ho často snažili vyfotografovat, ale nikomu to nedovolil. Seppův jediný snímek se zachoval jen díky menšímu podfuku, kdy mu předložili fingovanou žádost budějovické konzistoře o jeho podobiznu. Díky tomu se dnes můžeme, pokud se k fotografii dostaneme, podívat na tuto výraznou osobnost staré Šumavy. Sepp Klostermann zemřel 19. ledna 1888 ve věku 69 roků. Manželka ho přežila o celých 40 roků a oba jsou pochováni na hřbitově na Stachách. Hrob časem zanikl a na jeho místě byl postaven  nový pomníček, na němž je mj. napsáno, že Rankelský Sepp žije ve věčné paměti Stacháků.
Postavu Rankelského Seppa vložil Karel Klostermann do svého románu „V ráji šumavském“. Sepp je tam obrazem mizejícího světa starých časů a lidí Šumavy vedle nových časů a mravů, zrozených z broučkového ráje se vším všudy.
Ze statku „U Daniele“ na Horské Kvildě pocházel Josef Klostermann, narozený v roce 1765, pravděpodobně vnuk Daniela Klostermanna. S ním a s dalším valným houfem Klostermannů se setkáme při putování v okolí Srní. Josef Klostermann byl asi prvý svého rodu, který se usadil „na královském“ – v oblasti tehdejších osmi králováckých frejrychet. Jeho statek, místně zvaný Wurmbauerhof, stával do roku 1945 vpravo od silnice ze Srní na Rokytu, poblíž dnešního penzionu „Zvoneček“. Také tato budova, postavená po stavbě nové silnice po roce 1910, patřila k někdejšímu Wurmbauerhofu. V té době již statek ovšem nepatřil Klostermannům, hospodařila tam rodina Baumann. Hlavní budova dvora byla po roce 1945 zlikvidována a zůstaly po ní pouze zbytky klenutých sklepů na místě bývalého statku a pak ještě základy dvou podružských chalup, na nichž jsou dnes postaveny nové rekreační chalupy. Wurmbauerhof býval ve své době jedním z největších statků na zdejší rychtě Stodůlský Podíl. Z něj pak došlo k jakési populační explozi Klostermannů do blízkého i vzdálenějšího okolí. Nebylo to v těch dobách nic neobvyklého a podobným vývojem procházely i další rodiny místních sedláků.
Manželkou Josefa Klostermanna byla Anna Weberová, potomek rodiny zakladatelů zdejší rychty. Josef Klostermann byl svého času také rychtářem Stodůlského Podílu, i když nepocházel „z královského“. K rychtářství mu údajně pomohlo i to, že jeho manželka jako jediná z celé rychty uměla číst a psát. Josef Klostermann-Wurmbauer měl deset dětí.
Dne 12. ledna 1814 se Wurmbauerům narodilo poslední desáté dítě, syn Josef. Podle zvyku šumavských sedláků měl v dospělosti převzít rodný statek. Ale stalo se jinak. Spisovatel Karel Klostermann o tom píše: „ Bylo mu snad 11 let, když jednou při pasení dobytka v lese spolu s jinými chlapci vyslídili na stromě včelí roj. I vybrali hoši včelám med a jak náleží se ho najedli. Ještě téhož dne se Josífek povážlivě rozstonal. Náhodou nebo požitím medu, kdož ví. Jeho matka, jejímž byl miláčkem, si zoufala když viděla, že chlapcova nemoc se rychle horší. V této hrozné chvíli učinila Bohu slib, že uzdraví-li se její dítě, vykoná s ním pouť na Svatou Horu u Příbrami. Nemoc trvala několik týdnů. Pak se  hoch uzdravil a matka, věrna svému slibu, se s ním vydala na Svatou Horu. Tam jej zaslíbila Bohu. Po návratu domů řekla manželovi, co učinila, že jejich nejmladší musí na studie, aby se stal knězem. Wurmbauer o studování nechtěl ani slyšet. Je to pošetilost, kdo by potom převzal statek. Jeho odpor nezlomila ani domluva místního faráře, na něhož se matka obrátila o pomoc. Ubohá matka, bojíc se božího trestu, div si nezoufala a když po dvou letech její muž zemřel, přisoudila jeho smrt božímu hněvu.
Josífek potom vystudoval gymnasium v Klatovech a tehdejší přípravu na akademická studia, tzv. filosofii v Praze. Po celou dobu studií jej ani nenapadlo, že by mohl být něčím jiným, než knězem. Ale po ukončení filozofie pojednou shledal, že není povolán k duchovnímu stavu. Řekl to matce. Ta jej pro Boha a všechny svaté prosila, aby dbal jejího svatohorského slibu a vstoupil do semináře. Josífek ale nedbal jejích proseb a přihlásil se ke studiu medicíny. Doufal, že matka jej po čase pochopí a že se usmíří. Ale nestalo se tak. Matka se nesmírně trápila pro svůj nesplněný svatohorský slib a v době, kdy byl její syn promován na doktora medicíny, zemřela. Krátce před svou smrtí, zmítána hrůzou, že pro nedodržení svého slibu bude navždy zatracena, prý pravila: „To všechno ty boží včeličky. Při vybírání medu hoch asi roj zničil a Bůh nás všechny za tento hřích potrestal“.
Tolik sám spisovatel o svém otci. Tento příběh je mimo jiné dokladem nesmírné poctivosti a čestnosti starých obyvatel Šumavy. Jejich slovo bylo tehdy pro ně závaznější, než později celá kopa notářských spisů.
Před ukončením studia medicíny, v době roztržky s matkou, podporovala Josefa Klostermanna jeho sestra Therezie. Byla o celých 18 roků starší, než vzpurný bratr. Navíc sama v mládí pocítila tvrdou povahu rodičů, když si proti jejich vůli vzala za manžela chudého dřevaře. Teď „podržela“ svého bratra, hmotně jej při studiu medicíny podporovala a uhradila i závěrečné poplatky za rigoróza a promoci. Dr. Josef Klostermann jí za to zůstal celý život vděčný.
MUDr. Josef Klostermann se v dobách svého studia seznámil se třemi syny bohaté šlechtické rodiny Abélè, majitelů Českých hutí u Prášil. K nim jezdil na prázdniny a tam se poznal se svou pozdější manželkou, Charlottou Hauerovou, pocházející po matce z rodiny Abéle. Otec bratří, bohatý sklář Jiří Kryštof Abele se stal jeho otcovským přítelem a všestranně mu pomáhal ulehčit jeho studentský život. Když Josef Klostermann odešel do Vídně studovat medicínu, dal mu Jiří Kryštof Abele doporučující dopisy pro svoje vídeňské přátele a známé a Josef Klostermann pak mohl v jejich rodinách poskytovat domácí vyučování jejich dětem a získat tak finanční prostředky, usnadňující mu studium. Po smrti Jiřího Kryštofa Abele prokazoval Josefovi stejnou přízeň poručník bratří, bratr Jiřího Kryštofa, Ferdinand Abele Ve Vídni bydlel Josef Klostermann společně s jedním synem Abelů, který se tam učil francouzsky. Josef Klostermann toho využil a učil se společně s ním, což mu v pozdějším životě bylo velmi užitečné. Oba bratři Abele podnikli cestu po Italii a Josef Klostermann je doprovázel. To byl pro chudého studenta ze Srní velký dar, protože za vlastní prostředky by si nic takového nemohl dovolit. Nejstaršího bratra pak Josef Klostermann doprovázel také do Hamburku, kde mohl společně s ním navštívit několik nemocnic a měl tak možnost získat pro svoji budoucí práci lékaře řadu cenných poznatků.
Po promoci byl krátký čas rodinným lékařem Abelů na Českých hutích. Po svatbě s Charlottou v roce 1844 se na přání její matky odstěhovali do hornorakouského městečka Haagu. Matka nevěsty mívala poblíž, ve Schneegatteru, sklárnu. V Haagu se Klostermannovým narodil 15. února 1848 prvý syn Karel, budoucí básník Šumavy. Klostermannovi však v Haagu nebyli spokojeni. Svoji roli možná sehrály i neurovnané poměry v rodině Charlottiny matky. Mladí manželé se v roce 1849 odstěhovali do Sušice.
Tam začala nelehká životní pouť doktora Klostermanna. Nezapřel v sobě dítě drsného, hrdého a spravedlivého rychtáře z Wurmbauerhofu. Jeho osobní povahové vlastnosti, přímost a čestnost, mu v dalším životě nadělaly mnoho těžkostí a hmotných starostí. Vystřídal postupně řadu lékařských štací. Po  krátkém působení v Sušici v letech 1849-54 přijal místo panského lékaře rodiny knížete Lamberka v Žichovicích. Po třech letech se o svatodušních svátcích roku 1857 vrací znovu do Sušice. Působí tam do roku 1860. Pak přijal  místo vrchnostenského lékaře u knížete a maršálka Windischgrätze ve Štěkni. Ale tam se mu brzy znechutily poměry a v roce 1862 odchází do Kašperských Hor. Zde získal velmi výhodné místo městského lékaře „pod penzí“. Zakrátko se stal členem městské rady a v pozdější době se dokonce stal i starostou okresu Kašperskohorského. Seznámil se s tehdejším význačným českým politikem Ladislavem Riegrem a provázel ho při jeho cestě Šumavou. V roce 1867 se ucházel i o místo poslance v říšském sněmu. V tomto směru neuspěl. Když nesouhlasil s rozpočtem města Kašperské Hory a vystoupil proti jistým finančním machinacím, ztratil své výhodné místo městského lékaře a stal se v Kašperských Horách pouhým soukromým praktickým lékařem. Měl tehdy již 10 dětí a ztráta dobře placeného místa přivedla jeho rodinu do velmi obtížné finanční situace. Těsně před svou smrtí dokonce žádal o vysvědčení o nemajetnosti.
Dr. Josef Klostermann zemřel 12. listopadu 1875. Byl pochován v rodinné hrobce Hafenbrädlů a Abélů v Českých hutích u Prášil. Jeho celoživotní přítel, nejstarší ze tří bratří Abelů Kryštof, pronesl po smrti doktora Klostermanna krásná slova: “Za živa byl naším nejlepším přítelem, ať s námi zůstane spojen i po smrti“.
V roce 1857 přivedl doktor Josef Klostermann poprvé svého syna Karla nahoru na Šumavu. Navštívili rodový statek „U Daniele“, otcův rodný Wurm-bauerhof na Dolních Hrádkách pod Srním, otcovu sestru na  „Kamenném domě“ na Horních Hrádkách a řadu dalších příbuzných v okolí Srní. Od té doby pak student Karel Klostermann prožíval až do ukončení svých studií část svých prázdnin tam, uprostřed ponurých a přece nesmírně krásných lesů a mezi blízkými, příbuznými lidmi. Ponejvíce však na „Kamenném domě“ u své nezapomenutelné tetičky. Tam vzniklo to vzácné pouto, kterým Šumava dokáže upoutat dodnes, tam byl začátek celoživotního svazku Karla Klostermanna se Šumavou, přírodou i lidmi.
První velká osobnost, kterou mladý Karel na Šumavě poznal, byla jeho tetička Therezie. K ní, na výstavný statek na Horních Hrádkách, na „Kamenný dům“, jezdil na prázdniny nejčastěji. Celý život pak spisovatel vzpomínal na tuto starou ženu „vrásčitých osmahlých lící a pohádkově modrých očí“.
Tetička se v mládí seznámila s dřevařem z Kaltenbrunnu, Johannem Schulhauserem. Její otec známosti tvrdě nepřál. Ale mladí se měli rádi a tak nakonec prosadili svou. V roce 1817 byla svatba. Starý Wurmbauer tedy stran svatby povolil, ale jinak stál na svém. „Žebráci jste a žebráky zůstanete, pokud budete živi a vaše děti budou ještě bídnější žebráci“. To prý řekl po svatbě své dceři. Přidal ji jenom nepatrných 200 šajnů, krávu a něco drobného nářadí a nábytku. Hannes si nevěstu s tímto věnem odvedl na Kaltenbrunn. Tehdy to byly 3–4 dřevařské chalupy mezi Kostelním vrchem a Jezerním hřbetem, končina odlehlá a nesmírně chudá. Novomanželé tam začali usilovně a tvrdě pracovat. Postupně se jim narodilo šest synů a šest dcer. Jak děti dorůstaly, přibývalo jejich dělných rukou a přibývalo pozvolna i výdělku z kácení, svozu a plavení dřeva. 15. ledna 1845 koupili manželé Schulhauserovi od Václava Webera na Horních Hrádkách za 4.758 rýnských statek s několika jitry polí a luk, větší plochou neúrodných kamenitých drah a asi 50 jiter lesa. Dům byl nejstarším objektem v tomto místě, stál zde již v roce 1733, kdy se v okolí usadili první osadníci. Bývala to panská fořtovna Kaltenbrunnského revíru, postavená celá z kamene, s mohutnými valenými klenbami ve sklepích i přízemí a s pěknou zvoničkou nad střechou. Symbolické bylo, že nedaleko jejich nového domova, na úpatí Schlösselwaldské hory, ležel Wurmbauerhof, kde otec „tetičky“ prorokoval novomanželům žebrácký osud. Je možné, že chtěli proroctví zlomit, ale spíše na ně moc nemysleli, když začali hned usilovně pracovat. Z neúrodných drah vybírali kamení, střelným prachem trhali velké balvany, vykáceli kus lesa, půdu vyčistili a získali tak další plochy pro pole a louky. Dlouhé kamenné hráze v okolí Kamenného domu, dnes rekreačního střediska Prefy Hýskov, připomínají vytrvalost a nesmírně těžkou práci těchto lidí. Samozřejmě nejen rodiny tetičky Schulhauserové na Horních Hrádkách. Všichni obyvatelé staré Šumavy museli být nesmírně pracovití, skromní a moudří, aby dokázali v podmínkách této oblasti obstát, získat vše potřebné pro svoji existenci, založit zde domovy a žít.
Rodina spisovatelovy tetičky z Kamenného domu mezi tyto lidi patřila. A tak za několik let byl Kamenný dům jedním z největších místních statků. Měl ve svých stájích přes 40 kusů skotu a dluh byl splacen do haléře.
V této práci dorůstaly tetičce děti. Nejstarší syn se jí příliš nevyvedl. Měl nepříliš dobrou známost a podněcován svojí „nevěstou“ a hlavně její rodinou, vymohl si na svých rodičích odstupné 300 zlatých. Písemně se vzdal všech  dalších dědických nároků. Se svojí milou pak žil dalších čtrnáct roků, než byla svatba. Při kácení dřeva mu kmen přerazil nohu tak nešťastně, že potom zůstal nadosmrti mrzákem. Posléze skončil jako žebrák a byl rád, že mu jeho bratr Vincek poskytl přístřeší na podružské chalupě Kamenného domu. Druhý syn se po svatbě usadil na Kaltenbrunnu, kde mu rodiče koupili  jejich původní chalupu. Třetí syn se stal vlastníkem slušného statku s kusem krásného lesa na tzv. Hrádeckém Podílu, což byla oblast nalevo od staré cesty, vedoucí z Rokyty na Horní Hrádky. V dobách „broučkového ráje“ byl sveden agenty dřevařských firem k nerozvážnému prodeji dřeva ze svého lesa. Nemohl v objemu a čase dostát převzatým závazkům, přišel o podstatnou část svého majetku a posléze se vystěhoval do Německa. Čtvrtý syn odešel po svatbě s rodinou do Bavor, kde si koupil malou usedlost. Pátý syn se stal dobrým hospodářem na rodném statku. Šestý, nejmladší syn Josef dostal od své matky nejvíce hotových peněz. Na Kamenném domě si zařídil obchod s moukou a hospodu. Zpočátku se mu dařilo dobře, ale vlivem obchodního nezdaru a též zlatého opojení broučkového ráje upadl do dluhů. Zásluhou sestry Moniky, která od něho obchod i hospodu koupila, se dostal z nejhoršího. Odstěhoval se do Chorvatska a koupil si tam malý mlýn a nepatrné hospodářství. Nijak valně se mu ale nedařilo.
Synové připravili své matce velké starosti i po prusko-rakouské válce v roce 1866. Dva z nich byli v pruském zajetí, mladší z nich, matčin miláček, byl navíc těžce raněn.
S dcerami měla tetička méně starostí. Postupně je provdala a zaopatřila slušným věnem. Jedna z nich se po ovdovění znovu vdala za nejbohatšího vchynického sedláka. Nejmladší, Monika, se stala známou a prosperující hostinskou na Kamenném domě a vedla přitom i obchod s moukou a chlebem. Manžel Moniky byl velký dobrák a vedle své energické a podnikavé manželky byl až druhý. Dojížděl do Sušice pro mouku a do Dlouhé Vsi pro pivo. Doma na něj zbylo vyplachování sklenic, mytí nádobí a péče o dobytek. Do šenku  prý nesměl ani vkročit. Původně býval dřevorubcem a také pracoval jako vorař na Otavě.
Bohatý život měla tetička Terezka. Koncem padesátých let ale začal její manžel poznenáhlu ztrácet zrak, až oslepl docela. Doktor Klostermann jej musel dlouho přesvědčovat, než se odhodlal k operaci v Praze. Nešlo pouze o strach ze samotné operace. I vlastní cesta do Prahy byla pro tohoto prostého horala stejným nebezpečím. Nakonec se k cestě do Prahy i operaci odhodlal a vše dopadlo skvěle: znovu viděl. Tenkrát prý tetička proplakala mnoho slz štěstí a radosti. Záchrana zraku jejího manžela byla jakýmsi dodatečným vyjádřením vděčnosti dr. Klostermanna své sestře za vše, co pro něj udělala v době studia medicíny.
Padesát roků spolu prožili tetička a její Hannes. V roce 1867 jí její celoživotní spolehlivý partner navždy opustil. Asi rok po jeho smrti se stala příhoda, která hezky dokresluje její osobnost. Tenkrát vážně onemocněla jedna dcera jejího bratra dr. Klostermanna v Kašperských Horách. Tetička se rozhodla, že jí navštíví. Syn Josef jí od cesty varoval, protože předtím dlouho pršelo a dalo se čekat, že Otava bude nad Rejštejnem rozvodněná. Tetička trvala na svém a tak zapřáhl a vyjeli. Když sjeli do údolí, bylo hůře, než předpokládali. Řeka valila ohromné spousty vod a unášela urvané stromy. Ty se různě hromadily, rychle vzdouvaly řeku a voda zaplavovala úzkou silničku, vedoucí podél jejího pravého břehu do Rejštejna. Když dojeli před konec hlubokého údolí, zvaného Schelmergasse, zmizela před nimi cesta ve vodě. Josef nechtěl dál pokračovat, ale tetička vydala nekompromisní rozkaz jet dále. Projížděli tedy pomalu vodou a zbývalo už jen několik metrů k místu, kde se silnice zvedala do kopečku a vystupovala z vody. Tam byl  ale v zátočině proud nejsilnější, podemlel už svah silnice a strhl záď vozu. Josef stačil pouze uchopit matku a vyskočit s ní před vůz do vody. Rychle ji pak v náručí vynesl na suché místo. Vůz i koně mezitím strhla voda a ve chvíli vše zmizelo v rozbouřeném proudu mezi ohromnými balvany. Josef začal bědovat a vyčítat matce její umíněnost. Tetička však odpověděla: „žebřin máme dost, uděláš si nový vůz. A koně ti koupím nového, tenhle už beztoho nestál za nic“. Došli pak pěšky do Hor. Tam zjistili, že dcerka dr. Klostermanna je už mimo nebezpečí a zakrátko se chystali na zpáteční cestu. Tetička se ani slovem nezmínila o nebezpečné příhodě. Když se jí bratr zeptal, jak to vypadá dole u řeky, zda bylo možné projet, odpověděla: „Ovšem, bylo možné projet, jinak bychom tady nebyli“.
Začátkem ledna 1871 se její neteř na Kašperských Horách vdávala. Přes kruté mrazy tetička na svatbu přijela. Nechtěla však přenocovat a tak se téhož dne, pozdě v noci, vracela zpět na Hrádky. Když za krutého  mrazu vyjížděli od Vydry nahoru na Srní, rozzářila se nad Huťskou horou silná polární záře. Na tetičku to velmi silně zapůsobilo: „ta záře věští brzkou smrt“, řekla tehdy. Nejspíše při této cestě prostydla, roznemohla se a krátce nato, koncem ledna 1871 zemřela.
Této prosté ženě, rozené Klostermannové, vděčíme asi za to, že mladý student Karlík získal hluboký citový vztah k Šumavě, poznal a začal chápat život zdejších lidí a vše později zvěčnil i oslavil v řadě svých literárních prací.
V prostoru Srní, na Dolních Hrádkách, později Karel Klostermann, tehdy už učitel plzeňské německé reálky a začínající spisovatel, navštěvoval rodinu své sestřenice Cecilie Häuslerové. Bydlela v domě čp. 65 na   Stillseifenském potoce, místu se také říkalo Mlýnské domky. Cecilie, narozená 16. září 1853, byla sedmé dítě Karlova strýce, Kašpara Klostermanna, nar. 1. prosince 1800. Häuslerovi měli na Stillseifenském potoce mlýn, výrobu šindelů, pekařství a něco jako koloniál. Profesor Klostermann zde rád poslouchal vyprávění pana Häuslera o událostech starých i nedávných časů. Stejně rád jedl také výtečné pstruhy, které mu připravovala sestřenka. Poznenáhlu tak získával materiál pro řadu svých literárních prací. Dům čp. 65 je dodnes zachován a obydlen.
Na Srní navštěvoval Karel Klostermann i další příbuzné a známé. Dům nad Srním, na cestě na Sedlo, kde byla před časem umístěna spisovatelova pamětní deska však kupodivu nenavštěvoval. Tento statek patřil trvale rodině Pauknerů. Michl Paukner byl potomkem jednoho z devíti sedláků, kteří v roce 1726 založili Srní. Statek byl v držení Pauknerů až do odsunu v roce 1946.
Spisovatel zato často navštěvoval statek sedláka Václava Beera, místně nazývaného „Wenzeifranzlbeer“, který býval blízko Pauknerova domu, ale na opačné straně silnice na Sedlo a poněkud blíže k Srní. Statek po válce zanikl a jeho polohu dnes naznačuje pouze zarostlý pahrbek v louce, asi 50 metrů od silnice. S Beerovými se spisovatel velmi spřátelil. Jejich syn Ignác studoval v Plzni a bydlel v podnájmu u spisovatele. Karel Klostermann si této rodiny asi velmi vážil. Do děje své snad nejzávažnější knihy „Kam spějí děti“ umístil i sedláka Beera a jeho syna (jmenují se tam Reebovi).
V době, kdy již intenzivně pracoval na svých dílech, pobýval o prázninách nejčastěji a nejdéle v Rejštejně, v domě čp. 100, kde až do roku 1945 žila jedna z několika rodin rejštejnských Klostermannů.
V Rejštejně působil jako farář jeho nejmladší bratr Jakub Klostermann, narozený 11. října 1862. Je to asi jediný šumavský Klostermann – duchovní. Jeho babička z Wurmbauerhofu se jeho zásluhou alespoň na věčnosti dočkala jakéhosi dodatečného splnění svého slibu svatohorské Bohorodičce. Na faru do Rejštejna si Jakub Klostermann k sobě vzal svoji matku Charlottu. Zemřel ve svých 39 letech 21. března 1901 a je pochován u zdi apsidy rejštejnského kostelíka. O dva roky později vedle něho uložili k věčnému odpočinku i jeho matku Charlottu.
Svoji pouť za Klostermanny jsme tedy zakončili v Rejštejně. Ale skončili jsme opravdu? Z Rejštejna přece pocházel Gregor Klostermann, který v roce 1670 koupil opuštěný statek na Horské Kvildě, pravděpodobně pro svého syna Daniela. V urbáři z roku 1654 je v Rejštejně mezi 43 sedláky uveden též jeden Klostermann. A to ještě není všechno!
Koncem února roku 1617 projednávali komisaři České komory Šimon Fiedler a Baltazar Krueger stížnosti majitelů Bajerova dvora u Kašperských Hor a Klášterského mlýna u Rejštejna „na přetěžování dávkami a desátky“. Tehdejší majitel  Klášterského mlýna uváděl protokolárně, že statek převzal před třiceti roky od svého otce Wolfa a ten jej zase zdědil po svém otci Tomášovi. Tehdější majitel tedy převzal Klášterský mlýn od svého otce Wolfa kolem roku 1587. Nebývalo zvykem, aby hospodář předával statek synovi moc brzy. Často dědil až nejmladší syn. Je tedy možné posunout převzetí statku Wolfem až do let 1550 až 1560 a držení Tomášovo zase nějakých 20–30 roků zpět. A jsme někde v létech 1520-30. Je třeba dodat, že před komisí v roce 1617 stál Gall Klostermann. Jeho otec se jmenoval Wolf Klostermann a děd Tomáš Klostermann.
Klášterský mlýn byl ovšem mnohem starší. Tak starý, že se ani neví jak. Existoval již v roce 1455, kdy jej vlastnili bratři Kryštof, Wanko a Wölfl, synové zemana Kašpara ze Simberka. Ti v roce 1456 prodali polovinu tohoto zboží jistému Hankovi a jeho „hospodyni“ Barboře.   
Mlýn sám byl pravděpodobně ještě starší. U jeho zrodu stál asi nějaký klášter z německé nebo z české strany. Mohl to být např. bavorský klášter ve Windbergu, který ve Hvozdu již před koncem 12. století dostal  zboží Albrechtice a v roce 1233 pak od tehdejšího držitele oblasti Albrechta IV. z Bogenu „místo Sušice a ves Podmokly“.
U zrodu Klášterského mlýna mohly stát české kláštery, např. Strahovský, založený a podporovaný Vladislavem II. Ten dal podnět k postavení kostela v Albrechticích, vysvěceného pak 5. února 1179. Investorem mohl být také klášter Břevnovský, který údajně dostal po smrti poustevníka Vintíře po roce 1045 od knížete Břetislava I. území zv. Březník nebo Březnice v prostoru pozdějších Hartmanic a Dobré Vody. A nelze vyloučit pilné a podnikavé cisterciáky z kláštera nepomuckého, kteří později finančně přispívali na stavbu hradu Kašperk.
Mlýn zde měl opodstatnění v souvislosti s proniknutím těžby otavského zlata až k „bohaté skále“ neboli “zum reichem Stein“, k Rejštejnu,  a dále proti Losenici a Otavě. Asi se na přesného zakladatele Klášterského mlýna nikdy neukáže, ale to není žádná tragédie. Velmi pravděpodobný je jeho „klášterní „ původ. A to nás může zajímat i v souvislosti s putováním za šumavskými Klostermanny. Lidé v nejstarších dobách měli pouze křestní jména. Příjmení získávali postupně podle zcela reálných znaků. Mohlo to být zaměstnání, vzhled, povahové vlastnosti, místo původu. Snad není příliš nepravděpodobné, že třeba Tomášovi, mlynáři na Klášterském mlýně, začali říkat Klostermann, zvláště když zlato tam kopali převážně německy mluvící kovkopové. Synům Kašpara ze Simberka tak možná neříkali, ale už tomu Hankovi z roku 1456 tak říkat mohli. V tom případě by to byla první stopa Klostermannů na Šumavě. Mnohem spolehlivější, alespoň jménem, je pak ten „dědeček“ Tomáš, kterého lze umístit do prvé poloviny 16. století.
Klášterský Mlýn už v tomto čase nepatřil zakladatelskému klášteru, ale byl samostatným privilegovaným dvorem v držení rodiny Klostermannů. Svědčí o tom průkazně zápisy komisařů České Komory z roku 1617. Rychlé rozrůstání rodin zemědělců donutilo i Klostermanny, aby se postupně usazovali na jiných místech, např. na Reckerbergu nebo na Horské Kvildě.

Tak jsme se cestou za šumavskými Klostermanny z Horské Kvildy přes Srní do Rejštejna dostali k místům, kde s největší pravděpodobností rod spisovatele Karla Klostermanna poprvé zapustil své kořeny do šumavské půdy. Krátké připomenutí některých příslušníků tohoto rodu a jejich životních osudů může oživit řadu krásných míst na našich budoucích toulkách Šumavou.

Přehled Klostermannů na Šumavě

Kvilda

1. Josef – Povozník a zemědělec, poslední ohledavač dobytka.
Hamerské domky čp. 47
Byl prvním předsedou soc. dem. dělnického tělocvičného spolku Kvilda, založeného r. 1924. Po obsazení Německem byla v říjnu 1938 tato tělocvičná jednota rozpuštěna. Místně byla jednota nazývána roudn /roten/ Turnverein a její členové byli „do roudn “ – rudí.
V kapele Annamichl hrál se svým synem Františkem.

2. Johann – truhlář
„Odumhansl“
Vydří Domky čp.96

3. Karel – tesař, ve volebním období 1919-25 byl členem
„Odumhansl-Koarl“ obecního zastupitelstva Kvildy za soc. dem. německou stranu
Vydří Domky čp.167

4. František – /syn Josefa/
Hrával ve 30. letech dvacátého století na trubku v kapele Johann Strauss a Annamichl. Kapela Johann Straus byla založená v roce 1927 jako 12-ti členná, později rozšířená o 7 dalších hudebníků – mezi nimi byl i František Klostermann.
Kapela Annamichl se během II. svět. války spojila s hudebním spolkem J. Strauss. Důvodem byl odchod
hudebníků do války.

5. Lukáš –  čp.84
Byl pokladníkem místního spolku továrních dělníků, založeného již v roce 1904, jako veřejný spolek.
V roce 1920 byl změněn na místní organizaci továrních dělníků /sídlo v Ústí nad Labem/.
V letech 1919–1925 byl členem obecního zastupitelstva Kvildy za soc. dem. stranu.

Horská Kvilda

1. Josef „Hammer Josef“ čp. 12

2. Rudolf „Honrimer “ čp. 10 – švec
Při svážení dřeva na saních utrpěl tříštivou zlomeninu stehenní kosti. Před amputací ho zachránil místní věhlasný  léčitel „Boarichter“ pravým jménem Karel Weisshäupel. Rudolfova noha však zůstala o něco kratší.

3. Franz – „ Max´n“ čp. 13

4. Emanuel – „Manei“ čp. 37

5. Franz – „Manei Franz“ čp. 66

6. Kilian – spolu se svou ženou Hermínou krejčovali „Max´n Schneider“ čp. 68

7. Franz – „Luksch´n“ čp. 69

8. Václav – „Hammer-Wenzel“ čp.70
Hrál v místní hasičské kapele na trumpetu, jeho syn Karel na buben

Ve II. svět. válce padlo z Horské Kvildy 51 mužů, z toho 10 Klostermannů.

Okolí Kašperských hor

1. Richard – čp. 20
Jeho rodina žila až do konce II. svět. války na brusírně Reisenschleif

2. Adolf – čp. 38
Měl hostinec na Karlině pile

Srní

1. Franz – čp. 123 /105/
Dědictvím dostal Gruber

2. Emerich – čp. 128
Žil zde krátce po roce 1925. Před ním byl dům dlouho v držení Pauknerů


Na hřbitově v Nicově byli Klostermannové pohřbívání ještě v padesátých letech 20. století.

Archiv: Emil Kinzl

Obec

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 1 2
1
3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23
1
24
25 26 27 28 29 30 31

Informace od nás

Smart info

Dostávejte informace z našeho webu prostřednictvím SMS a e-mailů

Více o službě

Chci se zaregistrovat

Mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.
Volně ke stažení:

Aktuální počasí

<<
>>
dnes, úterý 19. 3. 2024
mírné sněžení 8 °C 1 °C
mírné sněžení, slabý severní vítr
vítrS, 3.45m/s
tlak1017hPa
vlhkost54%
sněžení0.25mm

Svátek

Svátek má Josef

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Mezinárodní den invalidů

Zítra má svátek Světlana

Státní svátky a významné dny na zítřek:

  • Světový den frankofonie
  • Světový den divadla pro děti a mládež